„Tak co? Taky ti volali, že jedeš do mise?“ ptal se mě nadšeně Rychtík s dolary v očích místo zorniček, když jsem si vedle něj přisedl v briefingové místnosti na velitelství našeho praporu.
„Mě?“ ťukal jsem si na čelo. „Vždyť víš, že do misí jezdí jen ten, kdo je veliteli nejdál za svěračem.“
„Kdybys nebyl pořád takovej kretén, tak by ses třeba taky někam podíval,“ pokrčil rameny a dál vnímal powerpointovou instruktáž nového vybavení, vysvícenou na bílé plátno v čele místnosti.
Kinosál byl plný zapálených profesionálů, nejerudovanějších sester, zocelených záchranářů, budoucích generálů a… mě.
„Nadrotmistr Pospíšil?!“ zahřměl hlas mého velitele vrazivšího do dveří.
„Zde!“ zařval jsem s výskokem do pozoru.
„Mazej za náčelníkem! Chce s tebou probrat něco hodně důležitého.“
„Tak přece jen pojedu do mise!“ zakřičel jsem až sebou ostatní trhli a odtančil z kinosálu, posílaje polibky a vztyčené prostředníčky všem, kteří nebyli vybráni.
Došel jsem ke kanceláři v horním patře budovy, upravil si uniformu podle předpisu a zaklepal na dveře třemi klepy v tříčtvrtečním taktu, přesně podle armádního nařízení.
„Vstupte.“ ozval se klidný hlas zevnitř. Až moc klidný, a tak jsem zaťukal po chvíli ještě jednou, abych si šéfa trošku „navolnil“.
„Dále!“
…Ťuk-dva-tři, ťuk-dva-tři, ťuk-dva-tři.
„Říkal jsem VSTUPTE, KURVA!“
„Tak teď to máš určitě v kapse blbečku…“
„Ticho tam!“ okřikl jsem vnitřního kritika a sebevědomě vstoupil do kanceláře.
„Pane generále, zdravotnický záchranář vzdušných odsunů, nadrotmistr Pospíšil. Přišel jsem na váš rozkaz!“ zahlásil jsem se a čekal s rukou salutující u spánku na tu skvělou zprávu, že si pojedu na Dálný východ vydělat nějaký ten miliónek.
„Posaďte se, Martine,“ nabídl mi sesli v rohu své kanceláře s výhledem na Hradec Králové. „Jak vy to děláte, že mě vždycky naserete ještě dřív, než vás vůbec vidím?“
„Trénuji si to od malička na rodičích, učitelích a v podstatě všech autoritách.“ odpověděl jsem a sedl si na židli.
„Musíte být doma oblíbený. Asi tušíte, proč jsem si vás zavolal, že?“
„Inu, něco se po útvaru šušká,“ tetelil jsem se blahem z blížící se finanční injekce, kterou můj domácí rozpočet potřeboval jako sůl již od první studentské půjčky od Providentu.
„Podívejte se, Martine,“ řekl velitel a sepnul konečky prstů, když se lokty opřel o svůj mahagonový stůl. „Do těch vašich knížek si pište, co chcete, to mě absolutně nezajímá, ale to interview, které jste dal té vaší olomoucké klepně, to jste přehnal! Vždyť mi celý den volají z Prahy, co to tady máme za hovado!“
„Olomoucké drbně,“ opravil jsem ho v domnění, že to je dobrý nápad, a na mysl mi přišla myšlenka, že o nabídku odletu do mise možná nepůjde.
„Chcete mě nasrat?!“ položil řečnickou otázku, ale když viděl, že se nadechuji a vážně se mu jí chystám zodpovědět, rychle mě zastavil vztyčeným prstem. Otočil ke mně monitor svého pracovního počítače, kde měl článek otevřený a kurzorem označoval kontroverzní výroky.
„Víte, jaký mám po přečtení toho článku pocit? Že vaším jediným životním údělem je srát všechny ve vašem okolí!“ Tady nezbylo než souhlasně přikývnout…
„Promiňte, ale ten článek mi tisková mluvčí Agentury vojenského zdravotnictví nejen schválila, ale dokonce ho i sdílela na facebookových stránkách Armády České republiky. A tu si přece platíte Vy, aby rozhodovala, co je přijatelné a co nikoliv,“ přemýšlel jsem nahlas nad bizarní situací, kdy mě jedna ruka organizace chválila a druhá současně trestala.
„Tak třeba tady!“ zapíchl svůj generálský prst do jednoho odstavce a záměrně přešel mou poznámku, na kterou očividně neuměl odpovědět.
„Kromě Armády České republiky si ještě tu a tam přivydělávám bokem jako záchranář na ostravské výjezdovce…“ četl na hlas.
„Co to do prdele melete?!“ chytal se za hlavu při čtení digitální stopy mého výroku. „To přece nemůžete novinářům takhle říct! Vždyť už teď si o nás veřejnost myslí, že děláme hovno a bereme za to dvojnásobek průměrné mzdy! A Vy si klidně řeknete, že máte ještě tolik volna, že si s prstem v nose jezdíte v Ostravě?!“
„Ale já mám vedlejší příjem s prstem v nose povolený od Prahy!“ odvolával jsem se na vyšší instanci.
„Však já vám to neberu, ale nemůžete to říct tak nešikovně! Na podobnou otázku musíte odpovědět: …a dle zákona 221 o vojácích z povolání, který vešel v platnost 14. září 1999, vykonávám vedlejší činnost se souhlasem veřejného orgánu nebo odpovědného zástupce podle zvláštních právních předpisů, přičemž tato činnost neovlivňuje výkon mojí služby. Chápete?!“
„Ne,“ řekl jsem s výrazem pacienta po lobotomii.
„A přesně proto jste kurva vy na téhle straně stolu a já na téhle!“ vystřelil ze židle a ukazoval mi mé místo v životě. Pak se opět posadil k monitoru a upravil si zlostí přetočenou kravatu.
„Nemyslím si, že by někdo tak krkolomně a nepřirozeně dokázal v mžiku reagovat na položenou otázku,“ zpochybňoval jsem jeho doporučení.
„Já mám občas dojem, že vy nemyslíte vůbec, Martine!“ kroutil hlavou při dalším pročítání armádu dehonestujícího textu.
„Vy si musíte uvědomit, že když mluvíte s médii, tak neodpovídáte jen jako Martin Pospíšil. Ani jako příslušník polní nemocnice! Ale jako voják! Jako zástupce celé Armády České republiky! Tak jak se budou lidé po přečtení toho článku dívat na vás, tak se pak budou dívat na nás na všechny!“
„Bože chraň…“ hlesl jsem a přiložil si v mdlobách hřbet ruky k čelu.
„Tak vy si z toho budete dělat ještě prdel, jo?! Teď mě dobře poslouchejte!“ zahřměl a skočil po mě přes stůl a obouruč me chytil za límec.
„Vy žijete v úplně jiném světě než my ostatní! Vznášíte se vysoko nad zemí bez absolutního kontaktu s realitou a dýcháte tam ten řídký vzduch, pročež se vám neokysličuje mozek! Nic pro vás není problém, všechno se samo vyřeší a vy si tu jen tak poletujete jako nějaký zasraný autistický motýl s tím svým úsměvem a děláte jeden průser za druhým!“ třásl se mnou, že mi div nevyprášil z křídel všechen pel.
„Než odpovíte na cokoliv, na co se vás média ptají, tak se nad svým výrokem musíte zamyslet ze všech těchto úhlů!“ školil mě dál v komunikaci s médii a pomalu mě ze svého sevření pouštěl.
„Ale pane generále, když se budu při běžném rozhovoru na každou svou odpověď dívat a rozmýšlet z pěti různých úhlů, tak přece odpovím za hodinu, jednoslovně a hlavně jako kretén!“
„Ale jako voják!“ řekl hrdě a s pohledem zabodnutým do obrazu Miloše Zemana. Pak mě pustil ze svého sevření.
„Aha, tak to pak jo,“ pochopil jsem a vzdal veškeré snahy o obhajobu.
Když se generál vysílením sesunul do svého koženého křesla, zhluboka se nadechl, otřel si pot z čela zeleným kapesníkem, který si zasunul do kapsy u kalhot a zadíval se po kanceláři. Stěny zdobily získaná vyznamenání, fotografie z misí, diplomy… na špagátku navlečené uši zabitých nepřátel.
Po chvíli vstal od stolu a pomalým krokem přešel k obrovské mapě České republiky, která zabírala téměř celou jednu stěnu místnosti. Zadíval se zblízka na hlavní město a s rukama za zády po chvíli mlčení povídá: „Já si zkrátka myslím, že armáda pro vás nebude to pravé ořechové, Martine. Vy nad sebou nesnesete žádnou autoritu,“ řekl a otočil se směrem ke mně.
„To mě jako vyhazujete?“ natahoval jsem.
„Kéž by to v armádě šlo tak snadno, synku. Kéž by to tak šlo…“ povzdechl si a otcovsky mě poplácal po rameni. „Sám moc dobře víte, že když se chce některý z útvarů zbavit nepohodlného člena své jednotky, musí ho převelet na vyšší pracoviště a povýšit ho.
„Je mi to známo. Přesně tak jsem se k Vám do jednotky dostal i já z Přáslavic.“ řekl jsem a rozvalil se v křesle z radosti, jak jsem s armádním systémem vyběhl.
„Ano – to jsem měl očividně nějakou slabší chvilku.“ povzdechl si smutně generál a opět sáhl po zeleném kapesníku.
„Dělej! zkus to – nic za to nedáme!“
„Neprobereme teď můj odlet do mise?“ poslechl jsem vnitřní hlas a zkusil to.
„VY nejen že do žádné mise nikdy nepoletíte – o to se postarám! Ale na věky zůstanete ve stejné hodnosti bez možnosti povýšení. A teď ven! A už o vás nechci nikde slyšet, vidět a hlavně – ČÍST!“
Když jsem se vrátil zpět do kinosálu mezi svých padesát kolegů, všichni už dávno věděli, za co jsem dostal világoš, a článek Olomoucké drbny se stal nejčtenějším článkem roku. Já sám jsem mu s oblibou přezdíval „článek za milión“, protože přesně tolik jsem si z mise mohl přivézt.
„Tak co? Poletíš?“ ptal se mě škodolibě Ondřej.
„Možná dřív, než bys řekl.“ posmutněl jsem si „A ty mě taky neser – seš tu půl roku a už za sebou máš dvě mise! Já jsem tu 8 let a hovno. Každý vemeno co přišlo až po mě už bylo v misi. Dělají to schválně, protože si myslí, že mě tím vyštípou, ale já se nedám – to by mi musela přiletět jó černá labuť.
Nejvíc mě na tom sralo to, že jsem od začátku věděl, kde je zakopaný pes. Co to bylo za blábol, že mu „Volali z Prahy…“ Už vidím, jak někoho v Praze na velitelství zajímá lokální periodikum v Olomouci, které píše o bezvýznamném záchranáři a jeho literárních choutkách. No to ti tak sežeru. Půlka lidí v Praze ani neví, kde Olomouc je! Byl nasranej proto, že toho byl celý útvar a že se psalo o nadrotmistrovi a ne o panu Majorovi. Do té doby jsem žádné průsery v Polní nemocnici neměl. Neříkám Přáslavice – ty nikdy více, to rači ránu do palice. Tam se to jinak nedalo, když mi šéfoval lékař s Downovým sy. Ale v polňačce jsem sekal latinu.
Teda až do téhle chvíle. Když jsem věděl, že se nikdy do mise nepodívám a že mě ani nepovýší, ztrácela pro mě Armáda na lukrativnosti. Patriotismus pro mne nebyl motivačním prvkem. Když si ty prachy nevydělám na misi, tak si tam pro ně zajedu jinak. Nábory zdravotního personálu do Saudské Arábie a Qataru byly na denním pořádku a nebylo tak složité se tam dostat. Měsíční plat kolem 120.000,- Kč , placené ubytování v hotelu, placená strava, placené dojíždění do práce a 2x ročně letenky domů – není co řešit. Odkroutím si tam dva – tři roky, za utržené peníze si koupím 4 +kk bez hypotéky. Každý pokojíček pronajmu studentce, takže budu mít pasivní příjem dvacku měsíčně. Na byt si vezmu americkou hypotéku a koupím ještě jeden byt, kterej šoupnu do pronájmu a sám odletím na Bali, kde stačí mít 10k na měsíc a polibte mi všichni prdel…
„Jó vymyšlený to máš moc hezky. Už se nemůžu dočkat, kde tak jednoduchou věc posereš…“
„Ticho tam!“
Problém byl ten že arabští šejci neměli zájem o záchranáře, ale pouze o sestry. Nemyslím přímo sexuálně, i když, kdo ví, ale hlavně profesně. Naštěstí je náš školský systém velmi flexibilní a umožňoval nám záchranářům (s o mnoho vyššími kompetencemi, než má všeobecná sestra), osmnácti měsíční studijní program, jehož absolvování nás degradovalo z bakalářů na diplomované specialisty a tím byla podmínka k přijetí do arabského světa splněna. Neštěstí jsem vůči podobným absurditám po tolika letech v armádě absolutně imunní.
No a protože jsem měl nutkavý pocit, že mě armáda nespravedlivě ojebala, neštítil jsem se provést to samé na oplátku já jí. Přece nebudu platit třicet tisíc za semestr, když to může udělat AČR (sorry daňoví poplatníci, ale jsem jeden z Vás, takže jsem kradl vlastně ze svého). Proto jsem požádal velícího o odpuštění a na důkaz toho, že se chci polepšit jsem zažádal o vyslání na studia distanční formou, aby se ze mě stal univerzální voják, který by i Jean Paula Van Dama zahanbil a mohl bych tak být v případě nouze nasazen kdekoliv. Velitel byl nadšen, žádost schválena, školné proplacené, vš šlo pěkně po drátkách.
No a jakmile dostanu diplom, tak se Vám tady na to vyseru a letím…
